Lidé nejsou, jak známo, jeden jako druhý. Nejednou mezi námi panují tu větší a tu menší rozdíly, jež jsou někdy jenom nepatrné a skoro nepostřehnutelné a jindy pro změnu nepřehlédnutelné. Kritérií, podle nichž se dají lidé rozdělovat, je dost a dost. A mezi ta nejbanálnější kritéria, podle nichž se lidstvo dělí, patří samozřejmě i pohlaví. To, které z nás dělá buď muže, nebo ženy.
Mohlo by se zdát, že tu není vlastně nic nepochopitelného. To, že existují muži a ženy, víme všichni už odmalička. A víme obvykle stejně automaticky i to, že se tyto dvě skupiny odlišují i navenek podle nezpochybnitelných vnějších atributů. Podle toho, co malé človíčky často rozděluje, aby je to v pubertě pro změnu navzájem přitahovalo, a nakonec se na to ve stáří aspoň vzpomínalo.
Muže ale poznáme nejen podle toho, co je třeba pointou onoho vtipu o dítku, které si má vybrat, zda chce čokoládovou figurku chlapečka nebo holčičky, a volí logicky figurku chlapečka, protože na té je přece o maličký kousek čokolády víc.
Poznáme je třeba i podle toho, že mají vousy. I když… I když vlastně i nejedna nedepilovaná příslušnice opačného pohlaví může být v takovém případě ‚mužnější‘ než oholený muž.
Takže spíš poznáme muže podle toho, že tito nemají bujné poprsí. Jenže když se tak nad tím zamyslím, nejeden cvalík je často vyvinutější než jeho anorektický protějšek.
Muže tedy můžeme poznat podle toho, že mají hrubší hlas. Ovšem zase mě napadá, že ve srovnání průměrného muže a nastydlé ženy nebo nejedné časté návštěvnice náleven nejnižší kategorie muž souboj v mužnosti prohrává.
Muži jsou tedy spíše ti, kdo tu balí děvčata. Jenže ani to není zaručené, protože jak známo, ‚láska je láska‘…
Muže bychom teoreticky mohli poznat i podle vojenské či policejní uniformy, podle toho, že dělají tvrdou mužskou práci… Ale ani to už dávno nelze považovat za absolutní.
A kdo že to tedy vlastně muži jsou? Asi nejpřesnější metodou jejich určení tak bude počkat si někde u veřejných záchodků a sledovat, kdo vstupuje do dveří s panáčkem. Nebo kdo vstupuje do dveří s panenkou, po čemž bezprostředně následuje jekot těch tam uvnitř.
