Lidé nejsou hlemýždi, želvy ani těmto podobní tvorové. A proto nebyli přírodou obdařeni žádným ‚domečkem‘, který by si po celý život nosili na zádech, aby se v něm schovali, kdykoliv je jim toho zapotřebí. Lidé se naopak rodí jako ‚bezdomovci‘ a po letech pobytu ve společné domácnosti s rodiči začíná jejich osamostatňování se a vykročení do života právě tím, že tito shánějí nějaké to bydlení.
Pod takovým bydlením se pak rozumí nějaký ten dům, byt nebo přinejhorším alespoň nějaká ta místnůstka, kde by měli takoví lidé, vstupující do života, svůj vlastní prostor, své soukromí.
Ovšem sehnat bydlení není v případě takových lidí ničím jednoduchým. Ba je to u nich často ještě daleko složitější, než když si ubytování hledají starší ročníky. A to proto, že je bydlení hodně drahá záležitost, a ti, kdo teprve začínají po škole samostatně žít, nemívají nejednou našetřeno. Sami zpravidla neměli příjmy, z nichž by mohli střádat, a ne všichni rodiče mohou svým potomkům darovat sumu v řádu milionů, jež je na koupi nemovitosti nezbytně zapotřebí.
A tak se nejednou bydlí, jak se jenom dá.
Někdo míří do podnájmu, který je tou cenově nejdostupnější alternativou. Protože se tu platí za ubytování průběžně, obvykle v měsíčních platbách, a to je často to jediné, na co nepříliš bohatí lidé mají. Je to tedy výhodné. Jenže současně i nevýhodné. Protože ti, kdo platí podnájem, zpravidla platí víc, než tento stojí, aby z toho i majitel pronajatého objektu něco měl. A čím víc tomuto platí, tím hůře se jim střádá na výhodnější alternativy, jako jsou vlastní nebo aspoň družstevní byt či dům. A nejednou tak tito na nemovitost nedosáhnou dlouhá léta a možná také nikdy, protože nemovitosti zdražují rychleji než úspory lidí.
A tak je kolikrát nejvhodnější vzít si na vlastní bydlení hypotéku. Za tu si člověk své bydlení koupí hned a potom musí už jenom splácet. Což je v dnešním světě spolu se zděděním nemovitosti po příbuzných často ta jediná cesta, jak si své bydlení zajistit.
