Bez ohledu na to, zda považujeme za svého stvořitele přírodu nebo boha, je skutečností, že jsme byli poskládáni tak, abychom se mohli pohybovat. Našim tělům byly dány klouby, ve kterých se můžeme ohýbat, byly nám dopřány obratle, které jsou na tom obdobně, dostali jsme i svalstvo, které má naší tělesnou schránkou náležitě pohybovat.
Pohyblivost je nám dána do vínku natolik značná, že nám ji mohou rostliny i leckteré jiné živé organismy leda tak závidět. Pokud jim to tedy pochopitelně natolik myslí, že si uvědomují tuto naši přednost.
Pohybovat se tedy určitě můžeme. Můžeme běhat i chodit, natahovat se i krčit, otáčet se i před či zaklánět, můžeme skákat i se plazit… A můžeme tak činit sami o sobě stejně jako při tom můžeme využívat i různorodé nářadí a náčiní.
A protože je tu ta možnost, všichni se pohybujeme. Ovšem obvykle jenom proto, že potřebujeme s využitím takového pohybu uspokojit své potřeby. Tudíž chodíme, ale nejčastěji jen po obchodech, úřadech či doktorech, běháme, ale to často jenom tehdy, když doháníme autobus či vlak, běháme za děvčaty nebo trpíme průjmem…
Ale co když zrovna nepotřebujeme pohyb k tomu, abychom si díky němu vyřídili nezbytné záležitosti? Tehdy už to s našimi pohybovými aktivitami zase až tak slavné není. Ve chvílích, kdy se nemusíme hýbat, tak nejednou z lenivosti nečiníme a raději se jenom někde povalujeme. Protože to je pohodlnější, z toho nás nic nebolí, při tom nefuníme a nepotíme se jako ti vepříci.
A je zákonité, že to na nás zanechává nepřehlédnutelné stopy. Přibýváme na váze, trpíme nejrůznějšími neduhy, pohled do zrcadla nás ani trochu netěší. Ale že bychom se kvůli tomu začali nějak intenzivněji hýbat? To velice často raději ne.
Ale přesto jsme coby národ na sport určitě nezanevřeli. Máme ho v oblibě. Jenom ho zkrátka musí provozovat někdo jiný. Třeba hokej nebo fotbal, na který se můžeme dívat rozvaleni u televize.
