Už dávno se stalo normou, že ten, kdo chce být svým okolím akceptován jako takzvaně slušný člověk, musí mimo jiné i někde bydlet. A to, pokud možno ne na nějaké takzvaně ‚špatné adrese‘, dejme tomu ve vyloučené lokalitě, na ubytovně nebo v nevalném provizoriu, ale tam, kde to má alespoň určitou úroveň.
Někdo z lidí tak bydlí v domě, jiný v bytě. Někdo takovou nemovitost vlastní, jiný je tu v podnájmu, respektive může i volit jakousi takzvaně zlatou střední cestu, tedy bydlení v družstevním objektu.
Každý si pak už dnes může vybírat, kde bydlet chce. Dnes už se nevytvářejí pořadníky na výhradně státní byty, které někomu tatíček stát možná po dlouhých letech čekání milostivě přidělí a takto obdarovaný jedinec pak musí brát to, co dostane, protože není na výběr, a může být rád, že má aspoň něco. Dnes už si lze vybírat z mnoha nabídek a teoreticky se dá říci, že si tu každý přijde na své.
Proč teoreticky? To už přece všichni dobře víme. Dnes se byty a domy prodávají, což dává možnost výběru, jenže zároveň je tento výběr limitován tím, kolik finančních prostředků do toho určitý zájemce investovat chce a může. A to, co lze v nabídce nalézt, nejsou rozhodně žádná malá čísla. To jsou kolikrát pomalu astronomické cifry, a to i u objektů, které vypadají všelijak, jen ne dobře.
A proto dnes může v našich končinách bydlet každý tak, jak chce. Ale to až tehdy, když si našetří nebo nějak jinak přijde k dostatečným penězům. A proto u nás máme bohužel i ty, kdo nocují leckde, kde se jenom dá, a máme i bezdomovce bez střechy nad hlavou. A protože u nás panuje neviditelná, zato však hodně často pocítitelná ruka trhu, nebude tomu už zřejmě nikdy jinak.
A tak často bydlíme hůře, než jak bychom bydlet chtěli, často musíme akceptovat kompromisy, nebo si brát hypotéky a pak dlouhá desetiletí splácet.
Ale hlavní je, že míváme, kde bydlet. Protože život bez střechy nad hlavou není žádné peříčko.
