Dnes bereme všechny moderní vymoženosti naší doby jako samozřejmost a panikaříme, když jsme hodinu bez internetu, nebo se máme umýt ve studené vodě. Ale napadne vás někdy, jak byste zvládali bydlet a přežít v jiné, dávné době?
Jak by to asi vypadalo
Vstávání za úsvitu, protože je nutné využít co nejvíce denní světlo. Elektřina totiž ještě nejspíš pár století nebude. Ranní hygiena, pokud tedy vůbec nějaká byla, tak se odehrávala nejspíš někde u řeky, v lepším případě u studny.
Zapomeňte na záchod, venku je místa dost. Tedy pokud nepatříte k boháčům. A co toaletní papír. Na ten si lidstvo muselo počkat až do 19. století. Venku posloužily listy, větvičky, dokonce oblázky. Staří Egypťané používali písek ovoněný éterickými oleji. Ve veřejných římských lázních měli mořské houby, které po použití na toaletách vyplachovali a recyklovali. Když kolem roku 1850 dorazil toaletní papír, musel to být vynález téměř revoluční.
Jak se asi pralo prádlo
První pračky nám život usnadnily v polovině 19. století, ale nepředstavujte si ty dnešní. A před tím bylo praní hodně namáhavé. Lidé prali v řekách a v kašnách. Potom přišly veřejné prádelny, kde se prádlo zdlouhavě namáčelo a drhlo mýdlem nevalné kvality. Kdo neměl na mýdlo, používat popel ze dřeva.
Život bez telefonu
Lidé to zvládli celá století. Před poslíčky a poštou si v komunikaci pomáhali kouřovými signály, zvukem rohů a samozřejmě svou práci vykonal i poštovní holub.
Jak to bylo se spodním prádlem
Přijde vám nemožné chodit „naostro“ třeba jen doma? A přitom to bylo úplně normální nejen doma, ale i na veřejnosti. Řekové pod tunikou nenosili nic. Římané už používal něco jako bederní roušku s tkaničkami. O předchůdcích dámských kalhotek začala uvažovat v 15. století šlechtična, která nechtěla jezdit na koni nepohodlným ženským způsobem a vymýšlela jiný styl. Jak tak na koni experimentovala, napadlo jí, že by mohla ukázat i to, co má pod sukní a nápad na kalhotky byl na světě.
Domov bez elektřiny
Není to tak dávno, co lidé doma elektřinu neměli, a to i poté, co už byla známá. V 19. století se ještě běžně svítilo doma svíčkami a petrolejkami. Z úsporných důvodů se chodilo brzy spát, když zmizelo denní světlo. V zimě, kdy se dny krátily, lidé měli po večeři „černé hodinky“. Seděli ve tmě u krbu nebo u kamen a trávili večery vyprávěním příběhů. Díky tomu se tyto příběhy předávaly z generace na generaci a dnes máme legendy, báje, pověsti a staré pohádky.
