Polévka je grunt, a to ostatní je špunt, říkávala moje babička. A měla pravdu. Dobře si pamatuji, když jsme k ní přijeli na chaloupku na návštěvu, vždy měla ukuchtěnou polévku. A nenandávala ji jen tak z hrnce, jak je dnes zpravidla zvykem. Uvařenou polévku těsně před podáváním přelila do nahřáté porcelánové mísy s dvěma uchy a servírovala z této mísy. Nevěřili byste, jak nám polévky a jídla vařená s láskou od naší „babi“ chutnala. Mít na stole servírovací misku plnou voňavé horké zlatavé pochutiny, cinkání lžic o brzy již prázdný talíř a pusu od ucha k uchu při pohledu na bábinku, to jsou mé vzpomínky na setkání s človíčkem, který miloval vaření. A ještě více milovala svou rodinu, pro kterou jí nebylo zatěžko připravovat ty nejlepší pokrmy. Na stole se objevovaly husté výživné omáčky, nadýchané jahodové knedlíky zakryté nastrouhaným tvarohem, bohatě posypaným moučkovým cukrem a zalité voňavým máslíčkem. Dnešní moderní maminky se možná chytají za hlavu a vidí za vším kalorie, cholesterol, tuky.
Jenže tehdy se takové maličkosti neřešily. My děti jsme trávily svůj volný čas neustále „venku“, jak jsme rády říkávaly. Běhali jsme, vymýšleli hry, soutěžili mezi sebou. Strašáci, jako jsou obezita a vysoký cholesterol u nás neměly šanci. Všechno jsme vyběhali! Byli jsme dobře živeni vajíčky od slepiček pobíhajících na dvorku, nepasterizovaným čerstvým mlékem, ovocem, zeleninou i brambory z vlastní zahrádky. Dokonce babička chovala i čuníka, takže vím moc dobře, jak chutná pravé jelítko a jitrnička. Maso nakládala se solí do sudu a pak ty omáčky s domácím masíčkem! To bývalo jiné pobíhání kolem plotny než dnes.
Možná není nad to si někdy připomenout, že i když nemůžeme připravovat pokrmy tak, jako naši prarodiče, můžeme stále ještě hodně. Vařte s láskou. Radost a potěšení, které vkládáte, do možná každodenní přípravy jídla, vaše rodina pozná. Najednou se vás zeptají: „Mami, co jsi dala dneska do té omáčky, že tak báječně chutná?“
