O mužích existuje celá řada nejrůznějších definic. Jsou na tom tedy podobně jako leccos, co nás na světě obklopuje a co se dá také nejednou vnímat různě.
O mužích se třeba dříve tradovalo a dodnes traduje, že by měli postavit dům, zplodit syna a zasadit strom. Jenže co z toho dodnes vlastně mužům zbylo?
Nejednou si tito spíše berou hypotéky, než aby vzali cihlu do ruky, a nelze se jim ani divit, protože vyběhat si dnes všechna povolení, to je pomalu nadlidský výkon, a kdyby měli při stavbě zvládnout pověstné celé devatero řemesel, neměli by čas chodit do práce a postihla by je tak příslovečná desátá bída. Sázet stromky by muž sice mohl, ale to by šlo nejspíše jen v podobě brigády v lese, kde štípou komáři a bolí nohy, takže ‚do toho vždycky něco vleze‘. A to plození syna… kdo z mužů si dovolí tolik pokusů, než takový mužský potomek přijde na řadu, a kterému z mužů to vlastně dovolí i jeho emancipovaná partnerka, že? Takže by se dnes mělo spíše říkat, že by měli muži splatit dům, trochu zapracovat na populační křivce a sázet dejme tomu Sportku.
Muži by pak také měli být galantními rytíři, činícími svým partnerkám šlechetné skutky. A i když se toto nejednou děje, nevypadá to tak. Když muž přinese ženě květinu, je nejednou sepsut, že nepřinesl raději nějakou zeleninu ze supermarketu, případně je (je-li toho schopen) ihned podezříván z toho, že byl své partnerce nevěrný a hryže ho špatné svědomí. A nějaké hodnotné dary z lásky vesměs nepřicházejí v úvahu, protože takoví muži často musejí doma po výplatě ‚udělat stojku‘. A pak jim toho moc nezbyde.
A muži by také měli být skutečnými železnými muži, chrabrými udaty bez bázně a hany. Měli by, ale nejsou. Protože i když po nějakém takovém žena zprvu zatouží, nakonec tento stane klidně i před soudem coby domácí násilník, se vším, co to obnáší.
Takže je dnešní muž vesměs spíše jen takový bačkora pod pantoflem. Svět si to žádá.
