Nic si nezastírejme. Jsme sice národem milovníků sportu, ale vesměs jsme takoví jenom v teoretické rovině. Umíme skvěle fandit, umíme jásat, když se našim reprezentantům vede, i ještě lépe nadávat a spílat, když to někdo z našich sportovců projede. Sportu dokážeme obětovat i dlouhé hodiny, klidně kvůli němu probdíme noc nebo proflinkáme pracovní dobu, ale to jedině tehdy, když tento můžeme sledovat na obrazovkách nebo když nám naše vláda milostivě dovolí zavítat někam do ochozů.
Ale co náš vlastní pohyb? Co bezprostředně každý z nás a sport? Tady už to určitě taková sláva není. Vždyť jenom zkuste někomu navrhnout, aby si šel dejme tomu zaběhat, zapinkat, zaplavat a podobně! V tu chvíli je nejeden z nás rovněž přeborníkem, ovšem toliko v oblasti hledání výmluv, proč to nejde.
Když se nám do sportování nechce, což není rozhodně vzácný úkaz, vymlouváme se třeba na nedostatek času. To víte, doba je hektická, pracovních úkolů plno. Jeden kolikrát neví, kam by měl skočit dřív. A tak… A tak zpravidla skočí k lednici či spižírně, doběhne si pro ovladač televizoru a následně už je vrcholem jeho aktivity leda tak převalování se z boku na bok, provázené stejným hekáním, jaké můžeme zaslechnout dejme tomu při vrcholovém vrhu koulí.
Pokud se nám pak nepodaří vymluvit na časovou tíseň, vyhýbáme se sportu z nejednoho jiného důvodu. Ve vymýšlení takových důvodů máme v našich řadách určitě víc přeborníků než mezi skutečnými sportovci.
Zkrátka a dobře jsme do značné míry zlenivěli. Jistě, i nejedna výjimka se najde, ale jako celek nejsme zrovna národem sportovců. Než bychom si huntovali tělo sportem, huntujeme si ho raději lenošením a s tím spojenými nešvary, než bychom se vyžívali sportovně, vyžíváme se v čemkoliv jiném.
A jediným sportem, který by pro našince připadal vzhledem k pohybové náročnosti v úvahu, tak zůstaly snad jedině šachy. Jenže ani s těmi to není valné. Protože tam se zase musí myslet. A i myšlení, jak se traduje, bolí.
