Dnešní mládenci to mají těžké. Již u svých rodičů leckdy v dětství zahlédli mobily a zaregistrovali domácí počítače, tablety, smartphony. I jim jako dětem již na základní škole rodiče dopřáli mobilní telefon, a to z jednoho prostého důvodu. Aby nad dítětem měli kontrolu. Jistě, asi je to dobrá věc, ale na druhé straně dítě s mobilem v ruce a s přístupem k datům zpravidla začne zkoumat další náležitosti. Navíc má mezi kamarády spoustu mudrců, kteří mají internet „zmáknutý“ a děti, jak známo, se rychle učí. Tak vídáme dítka ještě školou povinná, jak při chůzi bravurně ovládají přístroj. A nejen při chůzi. Stává se pravidlem, že i při běhu či jízdě na skateboardu potkáváte chlapce s očima přilepenýma na display. Je jistě chvályhodné, že vůbec vytáhnou paty z domu, to je ctí, ale bohužel svého miláčka doma nechat nechtějí. Provází je již po celý zbytek života. Alespoň se to tak zdá.
Jak pak takový mladík, který spíše vysedává doma, přišněrovaný k moderní počítačové technologii, hrající neustále hry, komunikující na FB, Twitteru a jiných sociálních sítích – jak má získat komunikativní návyky. Ale takové, které v praxi fungují? Jak pak mladík může získat dívku jinak než opět v internetové seznamce? Umí a dovolí si vůbec na ulici oslovit dívku? Ví ještě „jak na to"?
Jeho otec by mu možná povyprávěl, jak se to dělá, ale mladí to nechtějí slyšet. Zábavy, seznámení ve vlaku či na chmelové brigádě jim zní jako pravěk. Jenže to bylo úplně jiné seznamování. Zamilovaní se dívali do očí, drželi se za ruce, povídali si spolu. Vnímali, co ten druhý říká, jak se tváří a mohli tak zpětně reagovat a hovor krásně plynul. Učili se spolu komunikovat, aniž by to věděli. Jejich šestý smysl reagoval na oči, ústa, zvednuté obočí, úsměv, smutek. Jak může dnešní kluk reagovat a chytit holku za ruku, když s ní „mluví“ na FB?? Není to tak trochu ochuzený vztah a vůbec – je to vztah?
